Inspirativní příběhy

Děti blahopřejí neslyšícímu školníkovi znakovým jazykem, dozvědí se, že je to jeho první pozdrav vůbec – Příběh dne

Lyle vyrůstal v dětském útulku a později měl komplikovaný dospělý život, dokud nezačal pracovat jako domovník v jiném útulku. Miloval být mezi dětmi a všechno se pro něj změnilo, když do práce přišel někdo nový a naučil děti něco zvláštního.

Lyle se narodil hluchý a na své rodiče neměl žádné vzpomínky. Vyrůstal v dětském útulku a bohužel nikdo nechtěl adoptovat dítě jako on. Navíc útulek neměl žádné zaměstnance, kteří by s ním mohli komunikovat, ale snažil se věci učit samostatně.

Četl a byl v tom skvělý. Lyle začal vždy nosit poznámkový blok a tužku, aby mohl komunikovat s lidmi. Až v dospělosti se naučil znakové řeči a celý jeho svět se otevřel. Bohužel to pro něj bylo stále těžké.

Pouze pro ilustraci | Zdroj: Unsplash

Lyle neměl žádný podpůrný systém ani rodinu a bylo složité získat práci jako nedoslýchavá osoba. Ale vesmír se na něj usmál, když našel na papíře hledaný inzerát. Dětský útulek potřeboval školníka a on se o práci okamžitě ucházel.

Na pár krátkých vteřin jako by mohl slyšet jejich radost jen proto, že ji cítil.

Lyle se co nejlépe vyjádřil o vyrůstání v útulku ao tom, jak jeho postižení neovlivní jeho úklid, a ředitel toho útulku mu naštěstí dal šanci. Tohle místo bylo mnohem hezčí než skupinový domov, ve kterém vyrůstal.

Bylo to v luxusní čtvrti a dostávalo dary od mnoha bohatých lidí v této oblasti, takže děti měly přístup k většímu vzdělání, příležitostem a aktivitám. Byli také trochu věřící, ale Lyleovi to nevadilo, protože miloval vidět jejich šťastné tváře.

Často si s ním přicházeli povídat, když uklízel. Četl jim ze rtů, jak nejlépe uměl, a ukazoval na svůj blok nebo na něj kreslil věci. Smáli se a žertovali s ním. Celkově to byla práce snů, i když by z něj nikdy neudělala milionáře, i když se stále cítil poněkud osamělý.

Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels

Ale celý jeho svět se změnil, když najali novou ženu jako učitelku pro děti. Jmenovala se Aminah a byla to nejkrásnější žena, jakou kdy Lyle viděl. Ale nejlepší na tom je, že rychle pochopila, že nic neslyší a začala okamžitě používat znakovou řeč.

Bylo to poprvé v životě, co ho někdo použil tak rychle.

'Kde jste se naučil znakový jazyk?' zeptal se jí rukama.

'Můj táta se narodil neslyšící a odmala mě učil. Je také velkou součástí komunity neslyšících tady v Charlestonu,' Aminah odhalila. Lyle neměl tušení, že jejich město v Jižní Karolíně má takovou komunitu. Ale proč by to dělal? Neměl rodinu ani nikoho, kdo by ho to skutečně naučil.

'To je fantastické. Co ta komunita dělá?'

Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels

'Ach, dám vám jejich kontaktní údaje a mají facebookovou skupinu pro události. Je to opravdu skvělé. Chodí kolem sebe a učí se o neslyšících...' Aminah vysvětlila a zašla do podrobností. Lyle milovala všechno, co říkala – nejen proto, že to byl závan svěžesti učit se tak dobré věci, ale také proto, že její dovednosti ve znakové řeči byly tak hladké.

Brzy je děti viděly mluvit rukama a začaly být zvědavé. Aminah se zeptala ředitele útulku, aby dětem dával lekce; ten nápad se jí líbil.

Aminah byla zrzavá, když vysvětlovala, co se děje.

Vyučování začalo rychle a brzy děti každé ráno gestikulovaly na Lylea. Někteří z nich se učili rychleji než jiní a Lyle se poprvé v životě cítil skutečně jako doma.

***

Jednou v noci Lyle dokončoval práce a odkládal všechny úklidové prostředky, když se na chodbě objevila Aminah se všemi dětmi. Brzy mu začali podepisovat Happy Birthday a zároveň zpívali.

Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels

V tu chvíli byl ještě zasažen. Nikdo ho nikdy nepozdravil k narozeninám. Když děti skončily, tleskaly a skákaly, a na pár krátkých sekund to vypadalo, že to dokáže slyšet jejich radost jen proto, že ji cítil. Jeho slzy se nedaly zastavit, i když se rychle očistil, než viděli.

Všichni se střídali a objímali ho. Aminah k němu přistoupila a zeptala se, jestli je s ním všechno v pořádku.

'Ano, jsem v pořádku. Jen... to bylo moje první blahopřání k narozeninám. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by rozuměl znakové řeči, dokud jste nepřišla. Děkuji, paní Aminah. Mockrát děkuji.' podepsal třesoucíma se rukama.

Aminah se zářivě usmála a vysvětlila dětem, jak je Lyle šťastný a proč. Děti byly šťastné a poté šly do svých kolejí.

Aminah zamávala, když Lyle šel domů. Odcházela o něco později. Ale netušili, že ne všechny děti odešly do svých ložnic. Dvě dívky zůstaly a tajně je sledovaly a měly pro ně plán.

***

O několik dní později jejich směna skončila a Lyle si příjemně povídal s Aminou o nadcházející akci, kterou její otec organizuje. Objevila se parta dětí, popadla je za ruce a někam je odvedla.

Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels

'Kluci, pan Collins a já už odcházíme. Pro nás je pozdě,' pokárala je Aminah jemně, ale její ruce nepustili. Podívala se na Lyla a pokrčila rameny. Usmál se, ani nevěděl, co se děje.

Děti je však vyprovodily ven a oni objevili stůl osvětlený svíčkami s připravenou špagetovou večeří. Byly tam jen dvě židle.

'Co je to?' zeptala se Aminah a položila si ruce na pas.

'Slečno Aminah! Myslíme si, že vy dva byste měli být přítel a přítelkyně, takže musíte spolu sníst večeři,' řekla jedna z dívek své učitelce, která se neubránila hlasitému smíchu.

Přesto si oba sedli a děti brzy odešly.

'Co se děje?' podivil se Lyle, stále zmatený.

Aminah byla zrzavá, když vysvětlovala, co se děje. Ale Lyle se usmál a odpověděl: 'To není tak špatný nápad.'

Pouze pro ilustraci | Zdroj: Pexels

'Ne, je to opravdu pěkné,' Aminah přikývla a začali jíst.

To byla první noc, kdy spolu jedli... ale ne poslední.

Co se můžeme z tohoto příběhu naučit?

• Všechno bude lepší a jasnější, jakmile zjistíte, kam na světě zapadáte. Lyle se cítil izolovaný a ztracený ode všech, dokud nepotkal Aminah a neotevřel se celý svět. Měl přítele, komunitu, se kterou mohl být, a děti, které chtěly, aby byl šťastný.
• Povzbuzování komunit pro lidi s postižením je tak důležité. Tyto prostory jsou životně důležité, protože tento svět může být na ty, kteří jsou odlišní, pěkně drsný. Tyto komunity mohou pomoci vzdělávat a podporovat inkluzivitu.

Sdílejte tento příběh se svými přáteli. Mohlo by jim to rozjasnit den a inspirovat je.

Pokud se vám tento příběh líbil, mohlo by se vám líbit toto o starší ženě, která pracovala jako domovnice, aby navštívila své děti, a uvnitř objevila zapečetěnou tašku s jejich jmény.

Tento díl je inspirován příběhy z každodenního života našich čtenářů a je napsán profesionálním spisovatelem. Jakákoli podobnost se skutečnými jmény nebo místy je čistě náhodná. Všechny obrázky jsou pouze ilustrační. Podělte se s námi o svůj příběh; možná to někomu změní život. Pokud se chcete podělit o svůj příběh, pošlete jej prosím na info@vivacello.org .